Lilie v nádobách

Běžný způsob pěstování lilií je výsadba do volné půdy. Naproti tomu je možné a v mnohých případech i výhodnější pěstovat lilie v květináčíchnebo v dřevěných truhlících nebo v eternitových miskách, kameninových nebo vypalovaných. Při venkovní kultuře lilií můžeme vysazovat cibule jednotlivě i ve skupinách pravidelných a nepravidelných, aniž bychom byli omezování místem. Cibule vsazené do volné půdy si mohou zcela přirozeně zapustit kořeny do hloubky i rozložit do šířky. Půda, v níž se lilie pěstují, nesmí být těžká a mokrá nebo trvale zamokřená, nýbrž prostupná a smíšená s trochou humusu a hlavně písku. To platí pro většinu liliových druhů, i když některé přírodní lilie rostou, což je výjimka, právě v půdě zamokřené. 

Rozhodně však škodí liliím, obecně vzato, více mokra nežli sucha. V praxi jsou pěstitelé lilií odkázáni na takovou strukturu půdy, jakou v zahradě mají. A je-li nutné, mohou si půdu méně vhodnou zlepšit přidáním starého kompostu, listového nebo rašelinného humusu, ale především přidáním písku. Ale at je již zahradní půda jakákoliv, přece jen může přebytečná voda po prudkých nebo dlouho trvajících deštích poměrně rychle vsáknout do spodnějších vrstev, mimo kořenový systém lilie. Další výhodou je, že můžeme pro lilie pěstované venku vybrat vhodné stanoviště, aby tvořily esteticky součást květinové úpravy v zahradě a aby při tom půda pod liliemi nebyla vystavena přímému slunečnímu úpalu. I když lilie nezasadíme přímo do polostínu, což většině lilií optimálně vyhovuje, můžeme kolem lilií, pěstovaných na plném slunci, nasázet nižší pereny a upravit to tak, aby byla půda kolem vzrostlých lilií stíněna okolní vegetací. Je to proto, že většina lilií má kromě spodního, tak zvaného bazálního kořenového systému vyrůstajícího z cibule, ještě druhý kořenový systém, lodyžní, vytvářený z lodyhy nad cibulí. Tato horní kořenová soutava jde zpravidla až pod povrch půdy, a je proto vystavena (není-li půda kolem nich stíněna) slunečnímu úpalu a tím abnormálnímu vysýchání. Některé druhy lilií, např. Lilium speciosum nebo willmottiae vytvářejí kromě přímého stvolu i šlahouny, které vyrůstají na povrch v menších nebo ve větších vzdálenostech od mateřské cibule, takže se ve volné půdě mohou pohodlně rozložit do šířky. Nevýhodou je, chceme- li nebo musíme-li vyjmout cibuli z volné půdy za vegetace, ať již proto, abychom si ověřili, proč rostlina chřadne, proč žloutne, proč se nevyvíjí normálně a zdravě, či chceme-li ji odebrat šupiny, lodyžní cibulky a podobně.

Při vyjmutí cibule v plné vegetaci porušíme vždy, i při velké opatrnosti, kořenový systém, především bazální a ani okamžité opětné zasazení cibule ji neuchrání před určitou stagnací růstu. Také odběr nových dceřiných cibulek od cibule mateční je obtížnější než při hrnkové kultuře. Cibule se musejí zpravidla celé vyrýt, aby se jim mohly nové cibulky odebrat.

Velkou nevýhodou venkovní kultury lilií jsou její živočišní škůdci, především krtek, který sice bezprostředně cibulím neškodí, ale v jehož chodbách se táhnou podzemím myši a ohrožují vysazené cibule. Myši lilie dokonale zničí. Proto nemilosrdně hubíme v zahradě jak krtky, tak i myši. Podobným nebezpečím jsou i slimáci, kteří dovedou „sestrouhat“ cibuli až po její spodní kořenový systém. Rovněž ponravy a drátovci škodí liliím. Mladou liliovou sadbu dovedou také roztahat kosi.

Při hrnkové kultuře lilií nejsme odkázáni tak na strukturu země, nýbrž si zeminu pro lilie můžeme připravit v optimálním složení: 1/3 dobré zahradní země smícháme asi 1/3 humusu (listovku nebo listovku s rašelinou nebo jen rašelinu podle toho, co máme k disposici) a 1/3 písku, lépe říčního než kopaného. Rozšíříme-li si otvor v květináči (nějakým hranatým železem) a dáme-li dospod nejprve asi 3 cm vysokou vrstvu písku, máme zaručen dobrý odtok přebytečné vody. To je jeden z hlavních předpokladů hrnkové kultury.

Spodní kořenový systém se v květináči nemůže tak přirozeně rozložit jako venku v půdě. Je omezen stěnami květináče a proto se stáčí. To však není na závadu. Je-li prostor květináče dost velký, není to na újmu ani vzrůstu lilie, ani jejímu květenství. Choulostivější je to s kořenovým systém lodyžním. Ten vyžaduje přiměřeně vysokou vrstvu zeminy i nad cibulí, čili dostatečně vysoký květináč. Pro většinu lilií platí, že by vrstva zeminy nad cibulí měla být asi třikrát tak vysoká jako je výška cibule. Budeme-li tohoto pravidla dbát, zaručíme tak i lodyžnímu kořenovému systému dostatečnou výšku zeminy v květináči. Když cibuli, zasazené do květináče, nezaručíme tyto podmínky, nedosáhneme normálního vzrůstu lodyhy ani normálního květenství. Menší kubaturu zeminy v květináči, oproti volné půdě, můžeme do jisté míry nahra¬dit přihnojováním umělým nnohvem se stopovými prvky nejlépe Sfinxem nebo Mikrolou. 

Předností hrnkové kultury je že kdykoliv, i ve vegetačním období, je možné lilii z květináče vyklopit a zkontrolovat její stav. Můžeme tak pohodlně odebírat vytvořivší se cibulky dceřinné i lodyžní. Zjištěním zdravotního stavu cíbuie a kořenů lze předejít ztrátám. Kdykoliv si můžeme z vyklopené cibule odebrat šupiny k vegetativnímu množení. Záměrnou úpravou doby, kdy cibuli uvedeme do vegetace, si můžeme připravit materiál pro opylení.

Některé druhy i hybridy lilií kvetou až v srpnu, takže je při venkovní kultuře nedozrají semena. Naproti tomu lilie v květináčích můžeme přenést při velkém poklesu teploty a před příchodem mrazů dovnitř, na verandu, do pokoje, do teplého sklepa, kde semena necháme dozrát a pák je normálně sklidíme. Lilie vsazené do květináčů přes léto zapustíme na zahradě do půdy, volně anebo v pařeništi a nahoru na květináče dáme ještě vrstvu rašelinv smíchané se zeminou, aby tato vrstva lépe chránila horní kořenové systémy před sluncem.Hrnková kultura se dá také lépe uchránit před živočišnými škůdci. Volíme proto květináče raději větší a sázíme do nich po dvou nebo po třech cibulích.

Autor příspěvku: admin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *