Begonie

Begonie stálekvetoucí — Begonia semperflorens — je nej­vděčnější z čeledě begoniovitých (Begoniaceae). Plemeno var. gracílis v ceníkách semenářů a často i v knihách je ozna­čováno za B. gracilis mylně, nebof tento druh je hlíznatou begonií. Často se vyskytující slovo »Heterosis« za jménem odrůdy nám říká, že taková odrůda není stálá v potomstvu a že se obnovuje neustálým křížením dvou odrůd, které šlechtitelé tají. Výsevem sklizeného semene si snadno pře­zkoušíme heterositu. Jsou-li semenáčky stejných vlastností, nejde o heterosní odrůdu.

Jednotlivé odrůdy se rozmnožují každoročně opakovaným výsevem. Ve své domovině, tropické Americe, je vytrvalým keřem nebo polokeřem, zmlazujícím se ze spodních větví. U nás se přezimování nevyplácí, a proto se pěstují tyto begonie jako druhy jednoleté. Semeno velice jemné podr­žuje klíčivost až 4 roky a dvouleté klíčí lépe než jednoleté. Vysévá se do lehkých, prosátých zemí, nejlépe do písčité směsi listovky a rašeliny. Na urovnaný povrch země v truh­líčku nebo v misce po mírném přitlačení se semeno vyseje na povrch a mírně se přimáčkne hladkým prkénkem. Na oseté nádoby se položí tabulka skla a papír, výsevy se rosí mírně vlažnou vodou a tabulky skla se každodenně, v pří­padě potřeby ráno a večer obracejí nebo otírají, aby se předešlo zaplísnění výsevů. Nejméně práce vyžadují osevy provedené na obyčejné střešní tašky, na tenčí vrstvu pís­čité listovky, které se umístí v plechových nebo betonových mísách. Stav vody se udržuje tak vysoký, aby byly asi třetinou ponořeny. Není ani zapotřebí stínu a skel. Přitom se vyskytne plíseň vzácně, když byla zem napřed steriliso­vána parou nebo desinfikována obchodním formalínem zře­děným na 1%.

Rozsazování je podobné jako u petunií; urostlé saze­ničky se nesázejí do hrnků, nýbrž přímo na záhon v pař- niku, na vzdálenost asi 8×8 cm. Je doporučitelný mírně teplý záhon a řídké přistínění za poledních slunečních ho­din, aby se nemusely mladé sazenice příliš větrat. Počátkem května se ustane se stínováním a větrá se vydatně, aby rostliny otužily. V tu dobu stálekvetoucí begonie vyseté v lednu již pokvetou a do poloviny května, kdy se obyčejně vysazují, vyrostou ve slušné sazenice. S balíčky se pak vysazují do truhlíků nebo do hrnků asi 10-12 cm širokých, pokud jde o rostliny pro pěstovené za okny.

Je důležité, aby po celou dobu pěstování ve skleníku a pařnIku se zalévaly mírně vlažnou vodou. Jediné zalití stu­denou vodou je může zničit. V květnu a v létě je i vodo­vodní voda dosti teplá, takže této obavy není.

Do balkonových truhlíků  se nemusí dávat zvláštní zem. Postačí za­hradní země (živná zem ze záhonu) promíšená s komposto­vou rašelinou. Na 1 m je zapotřebí 7-8 sazenic, řady od sebe se dělají asi 15 cm.

Nízké odrůdy se hodí jen do truhlíků v přízemí, v patrech se uplatní dobře jen vyšší odrůdy. Bílé a živě růžové od­růdy působí dobře na stinné straně domu, všechny na stra­nách slunečních. Při volbě barev se bere ovšem zřetel k bar­vě omítky. Stálekvetoueí begonie kvetou neúnavně až do příchodu ehladna; pak je lépe držet je jen při mírné zálivce. Pokra­čuji někdy v květu až do počátku listopadu, když do té doby nezmrznou.

Aby se dosáhlo silných rostlin do jara, mohou se vysé­vat stálekvetoucí begonie již počátkem srpna a září. Roz­sázené semenáčky se udržují pokud možno blízko skelné střechy na poličkách v poloteplém skleníku při teplotě 6— 100 C a mírné jen vláze. Když v truhlíčku rozsázené srost­ly, nasázejí se do hrnků asi 7cm širokých, do lehčí, živné země a v březnu nebo počátkem dubna do hrnků 10-11 cm širokých. To již bohatě kvetou a lze je umístit mezi okna, ovšem tak, aby přes noc nezmrzly.

Pro výzdobu oken a domů se nehodí dobře odrůdy s tma­vě krvavým listem, ledaže je omítka žlutavá, takže se kr­vavá barva listů od ní dobře odráží. Nejlépe se stálekve­toucí begonie uplatní v jedné barvě na celém domě.