Skalka – ideální do předzahrádky

Skalky se staly velkou módou, ale ne vždy se podaří postavit je tak, aby odpovídaly estetickým a výtvarným nebo i praktickým požadavkům. Díky naprosté přizpůsobivosti se staly oblíbeným prvkem pro výsadby do malých zahrad nebo předzahrádek. Co se vzhledu týče, omezovat se opravdu nemusíteSkalkyZhruba rozeznáváme dva typy skalek   přírodní (nepravidelné) které napodobují přírodní útvary. Jsou ale uměle sestaveny a lze v nich vytvořit libovolný počet míst vhodných k osázení . Druhý typ jsou skalky architektonické (pravidelné), jsou zcela odlišné; jsou postaveny ve stylu, který se v přírodě nevyskytuje. Hodí se nejlépe k moderním stavbám, ale některé jejich prvky se dají někdy dost dobře začlenit i k venkovským chalupám nebo k chatám. Bývají vhodnější než tzv. skalky přírodní, protože se dají dost dobře vytvořit i bez většího alpínkářského citu. Stačí někdy technická dovednost a představivost pro správné použití stavebního materiálu — kamene. Také zde mohou být menší požadavky na tvar a povrchový vzhled kamenů než u skalek přírodního typu. Hlavními stavebními prvky architektonických skalek jsou např. zídky, terasy, plošiny, schody, stupňovité svahy, opěrné sloupy, dlážděné stezky, ale také vodní plochy (bazény, jezírka různých tvarů) aj. Do tohoto prostředí se snad také nejlépe hodí architektonicky řešená ohniště a krby, svítidla, pergoly, lavičky, odpočívadla apod.

Rozkvetlá skalkaVšeobecně platí, že se skalka daleko lépe vyjímá na svahu, než na rovině. Rovinu můžeme zvlnit postavením pevné zdi, o kterou skalku opřeme. Reliéf zvětšíme také vyhloubením země (získanou jalovou zeminu upotřebíme do základů skalky). Nechtějme postavit za každou cenu skalku tam, kam se svým charakterem vůbec nehodí. Kromě terénu rozhoduje celkové prostředí a okolí.

Velmi citlivé je např. venkovské prostředí. Tam je často daleko lepší vytvořit jen náznak skalky, například několik vkusně rozhozených vhodných kamenů domácího původu, vyrůstajících z trávníku. Ty osadíme odpovídajícím keřem — nejlíp z druhů, které rostou v okolní přírodě — a několika přirozeně vypadajícími alpínkami, jako jsou např. ozdobné trávy, kapradiny aj. podle okolností. Lze také postavit do okolí zapadající opěrnou zídku nebo podobně. Větší volnost je již v uzavřených dvorech — i na venkově. Vždy použijeme domácího kamene a k osázení jen druhů z domácí přírody.

Pokud jde o polohu, je nejlepší, aby alpínum bylo otevřeno ke všem světovým stranám. To ale nebývá vždy možné. Pěstitel si proto musí uvědomit, že jiné skalničky bude pěstovat na jižních slunečných až vyprahlých svazích, jiné na stinné straně a opět jiné při expozici k severozápadu nebo k severovýchodu (zde ty nejtypičtější). Chce-li pěstovat tzv. hájovou květenu, která má ráda nebo snese přiměřené zastínění, může si alpínum založit i pod listnatými stromy a keři.

Před zahájením stavby skalky je třeba se rozhodnout pro některý typ. Pak je dobře přesně se v daném prostoru alpínum „vyprojektovat“, tj. v duchu si představit a pak třeba i zakreslit celkové uspořádání a podobu alpína; označíme si přitom, kde budou svahy, terasy a políčka, skalní stěny, stezky, scho¬dy, šlapáky, výrazné části (větší Skalní partie apod.), suťové kužele, splazy, prohlubně, jezírka apod. A zároveň si představíme, vybereme a označíme místa pro speciální rostlinná společenstva, jako jsou například vřesoviště, rašeliniště, „alpská loučka“, výslunná stráňka, bažinka, tůňka, místo pro stínomilné rostliny, zakrslé listnaté keře a jehličiny apod. Rozvážíme si, kam asi dáme některé vápnomilné (aby se třeba nedostával vápník z jejich stanoviště k přísně vápnositřezným). Rozmyslíme si zkrátka předem, kam asi co budeme sázet a podle toho také skalku založíme a postavíme. Je dobře rovněž předem určit, kam umístíme ty nej vzácnější hosty, kterých obyčejně nebudeme mít mnoho, ale s nimiž se chceme se nejčastěji potěšit (a někdy také pochlubit). Ti by měli být co nejblíže očím a snadno přístupní. Nezapomeňme ani na okolí (pozadí) skalky, které je třeba také vyřešit a počítat s jeho působením (stavby, stromy, keře, vyšší trvalky apod.). Při veškeré snaze, předvídavosti a představivosti se ale nepodaří všechno předem určit a promyslet. Vždy toho zbude dost k improvizaci a ke změnám. Ale to nevadí. Vždycky se dá část skalky změnit, rozšířit, přestavět, dotvářet, zlepšovat a alpínky se dají přesazovat. V tom je vlastně půvab alpinkaření. Půjde tedy hlavně o celkové správné umístění, pojetí a rozvržení skalky a o uvážení všech našich možností i přání.

Základním znakem alpínia je kámen

SkalkaHodí-li se do našeho prostředí skalka architektonická, můžeme sd vybrat kámen, který se dá dobře tvarovat. Nejvhodnější jsou po této stránce pískovce, které jsou kromě toho i hygroskopické (pohlcují vodu a proto se na nich snadno usazují lišejníky a mechy). Vhodné jsou také opuky. Méně se hodí například tvrdé vápence nebo žuly apod., ale i ty se dají přitesávat. V architektonické skalce totiž nevadí tolik použití čerstvého lomového kamene, protože zde nepůsobí tak tvrdě a cize, než dostane patinu, jako ve skalce přírodní. Pro skalku přírodní se hodí téměř všechny druhy hornin.Vyvarujeme se ale zásadně pestrobarevných kamenů nebo krystalů, krápníků a jiných výtvorů přírody, které jsou vhodné jen na určitých místech. O umělých „hradech“, trpaslících, barevných sklech a podobných „ozdobách“ ani nemluvě.

Zásadou by mělo být, že při stavbě skalky (zvláště přírodní) použijeme kamene, který se vyskytuje v okolí. Hezké jsou totiž všechny horniny, jen je umět vhodně a přirozeně použít. Je tedy zbytečné (a nákladné) dovážet třeba vápenec od Berouna pro skalku v žulové oblasti západní Moravy (a naopak). Vždyť např. hrubozmná navětralá žula (porfyrický syenit) s velkými vrosťlicemi živce patří k nejkrásnějším horninám.

Jen ve velkém alpínu si někdy můžeme dovolit určité střídání nebo sousedství dvou hornin, především v oddělených částech (např. různě zbarvené pískovce nebo žula , rula apod.). Toto střídání nebo prolínání. hornin se ostatně vyskytuje i v přírodě a může být někdy i vhodné a efektní, třeba v architektonické skalce.

Ozdobou přírodní skalky jsou kameny pěkně patinované a porostlé lišejníky nebo mechy. V architektonické skalce tento přírodní dekorační prvek poněkud zaniká.

Pro přírodní skalku si nřipravíme kameny různých velikostí, od určitého počtu velkých, které budou tvořit dominantní skupinu až po nejmenší a často nejhezčí, jimiž vyzdobíme místa očím nejbližší nebo nejmilejší. Máme-li hlavní masu kamene pohromadě a připravíme-li si potřebné pomůcky- můžeme začít stavět. Je ještě dobře prostudovat si předem originální skalkv z dané horniny v přírodě a prohlédnout si také kriticyv skalkv u sousedů, v botanických zahradách apod.

Zakládání skalky

NetřeskyNa spodní část skalky je dobře navézt všechnu suť, kterou máme po ruce nebo si dovezeme a také střepy, štěrk, zbytky cihel, tašek, otlučenou omítku, nehodící se kameny atd. Bude to dobrý základ pro hrubé vytvarování plastické podoby alpína a zároveň i dobrá drenáž (je třeba, aby tato propustná část byla navršena ve vrstvě nejméně 20 cm silné). Partie, které budou náročnější na stabilitu a ponesou větší balvany nebo budou základem schodiště, terasy, stezky apod., zabezpečíme betonovými tvárnicemi, překlady nebo je jinak pevně svážeme s ostatním terénem. Na tuto spodinu dáme případně ještě vrstvu drobného štěrku, jímž vyrovnáme některé prohlubně, a nakonec naneseme vrchní vrstvu živné zeminy v síle asi 20-50 cm, většinou neutrální, kyprou a propustnou nehnojenou zahradni půdu nebo drnovku. Pro místa, kde budeme pěstovat vzácnější alpínky, můžeme buď již nyní použít speciální směsi, nebo (lépe) počítat s pozdějším částečným vybráním základní zeminy a doplněním požadovanou směsí.

Vybrané a neotlučené kameny umísťujeme pak do živné vrstvy, některé hlouběji, jiné mělce, z některých tvoříme skalní stěny, římsy, převisy, stupně, z jiných kaňony nebo splazy atd.; podle toho je klademe. Vždy přirozeně a s rozmyslem, nikdy do řad jako vojáčky nebo špici apod. Některými lemujeme úzké nebo širší terénní prohlubně, vyvýšeniny nebo jiné tvary. S dalšími, pěknými, počítáme pro vrchol skalky nebo jinou nápadnou skupinu. Méně hezké určíme třeba pro zídku a ty aspoň jednou rovnou větší plochou rezervujeme pro schody nebo pro šlapáky. Drobné kamínky dáme do drenáže nebo na suťový kužel, který přizdobíme nejpřirozeněji u jeho paty jakoby „sesutými“ většími kameny atd. Tak nějak tedy stavíme a modelujeme skalku, aby vypadala přirozeně a vkusně. Dbáme také, abychom tvořili dostatečné množství míst pro osázení a aby se k potřebným rostlinám dostala voda. Dobře ve škvírách pěchujeme, aby nezůstaly mezi kameny dutiny. Kameny jsou nezbytným rámcem a půvabem alpína. Mají být pro ně charakteristické a v jistém smyslu i dominantní (správným použitím na vhodných místech). Mají být jednou z ozdob alpína a ne tedy jen náhodným doprovodem rostlin.

Kamenů nemá být ani málo ani mnoho. V alpínu by se však měly střídat partie s převahou rostlin (loučka, vřesoviště atd.) s částmi „kamennými“, jako jsou splazy, kamenná „moře“, stjupně aj., které napodobují přírodní tvary, vznikající větráním hornin a u nichž se pěkně vyjímají např. trávy, lomikameny, netřesky, rozchodníky ap.

Skalka má být hezká a pěkně vymodelována již před osázením. Rostliny sice hodně zakryjí i nedostatky, ale ne všechno a ne po celý rok.

Nejlíp je postavit skalku na podzim. Přes zimu se přiměřeně slehne, na jaře ji poopravíme nebo něco změníme (přes zimu jsme si to rozmysleli) a můžeme sázet. Lze ovšem stavět i na jaře a v létě a na podzim začít sázet. Někdy s výhodou sázíme některé rostliny již při stavbě skalní stěny nebo zídky, protože bychom je po dokončení těžko do úzkých štěrbin vpravovali.

Dokončení stavby skalky patří k nejkrásnějším zážitkům. Pak už se jen těšíme až „začneme“ a v duchu „to“ již máme promyšleno, zde „vidím“ netřesky, zde kleč a před ní pupalku, sem se dají zvonky, obolí „spojím“ kostřavou, jejíž porost bude navazovat na vřesoviště a támhle na ten chladnější odklon dám lomikámeny atd. A můžeme sázet.

Říká se někdy, že se skalka dá udržovat jen s velkou námahou a že potřebuje mnoho času nebo že vyžaduje speciální znalosti a dovednosti. Není to pravda. Dobře a čistě založené alpínum žádá hlavní péči jen třikrát do roka. Na jaře (čištění, kypření, sázení aj), v létě (odplevelování, zalití apod.) a na podzim (sázení, změny, čištění, příprava na zimu aj.). Pravému alpínkáři to ovšem nedá a kutí ve skalce téměř po celý rok.

Autor příspěvku: admin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *