Přezimování cibulovin

Mnohé květinová hlíza a cibule zahyne přes zimu, když se náležitě neošetří. Přezimování cibulovin je v našich klimatických podmínkách jediný způsob, jak na jaře docílit opět bohatého květu.  A platí to i pro balkonové cibuloviny určené k rychlení

Přezimování hlíz a cibulí ve volné půdě

U nás můžeme přezimovat bez obavy cibule a hlízy těchto lilií, a to lilie šafránovité (Lilium croceum), okočnaté (L. umbellatum), cibulkonosné (L. bulbiferum), Thunbergovy (L. Thunbergianum), bělostné (L. candidum) a tygrovité (L. tigrinum). Všechny uvedené druhy přezimují obyčejně dobře v propustných půdách na rovinách a svazích obrácených mírně k severu. Nesvědčí jim však svahy obrácené k jihu, kde nastává i jaře i v létě přehřívání půdy. Tu je radno pokryti trsy chvojí nebo jiným vzdušným stínidlem v zimě a v létě vysázet na záhony jednoleté květiny, které by půdu zastínily, a zvlášť výhodných podmínek ‘přezimují také lilie zlaté lilium auratum) a kopinatolislé (L. speciosum). Přes zimu se překryjí trsy  slámy, listím, jehličím , dřevitou vlnou a pod. Zvláště poslední dva druhy nemají rády vápno v půdě.

Záhony nebo skupiny s cibulemi hyacintů, tulipánů a narcisů chráníme na silně slunných místech lehkým krytem chvoje nebo jinou vzdušnou pokrývkou proti častému rozmrzání půdy. Sněženky, ledule, šafrány, ladoňky (Scilla) a modřence pěstujeme většinou v trávnících a jimi jsou obvykle dostačně chráněny před mrazy.

Na záhonech a skupinách je vhodné na slunečních místech i je krýt lehkou pokrývkou, méně známé ozdobné česneky či cibule jako neapolitanum a triquetrum dají přes zimu listovou přikrývku. Nasázeny do hrnců bo bedniček a přezimovány v chladné světlé místnosti, nakvétají již od února a skýtají v zimě pěkné kvěly do váz.

Málo známé jsou krásné korunkovité sasanky (coronaria). Naši zimu v teplejších polohách předrží pod krytem jehličí. Chrání je lépe než list proti myším, které hlízy vyhledávají. Přikrývají se až když půda poněkud mrzne, aby na jaře brzo nerašily. Po zaschnutí listů na čátku léta se uloží do sucha, v podzimu se zase nasázejí, předchozí česneky lze je sázet do hrnců nebo bedniček, kvetou v zimě v chladných pokojích. Pozor! Neobrátit při sázení hlízy.

Z hlízovitých kosatců předrží naše zimy pod lehkým krytem jen v propustných sušších půdách, nejlépe ve stínu, pyrenejské druhy Iris xiphioides a phium. Kryt na záhony se dává po mírném zamrznutí odebírá se časně, již koncem února, aby cibulnaté hlízy příliš brzy nevyrašily. Po zaschnutí listů se hlízy chovají suchu do září, kdy se opět sázejí asi 8—10 cm pod povrch. Méně známá puškinie (Puschkinia scilloides — pojmevaná k poctě botanika A. Mussin-Puškina) připomíná pivoňku s vyšším počtem hyacintových kvítků na stvolu, má ráda živnější propustnou půdu, výsluní. Lehký kryt chvojí doporučitelny, aby v zimě nedocházelo k častému rozmrzání a zamrzání půdy.

Přezimování hlíz a cibulí druhů, pěstovaných v létě ve volné půdě

Rané sorty mečíků vyjímáme po žloutnutí listů, tedy už v září, kdežto pozdní sorty ponecháme na záhonech až do října, pokud možno nejdéle. Malé mrazíky je nepoškodí. Ke konci října až počátkem listopadu můžeme vyjmout i tyto pozdní sorty, avšak v každém případě je vyjme i dříve, když by listy hnědly nebo žloutly. Při vyrytí rýčem nebo rycími vidlemi dáme pozor, abychom nepoškodili hlízy. Zeminu z kořenů vytřepeme, listovou lodyhu uřízneme asi 8—10 cm nad hlízami a tyto dáme vzdušné místnosti k zaschnutí.

Postačí třeba besídka, kdyžtam nemrzne. Kdyby hrozilo mrznutí, umístíme je suchém sklepě nebo v jiné místnosti, kde přes zimu nemrzne. Asi za 6 týdnů, když se dá vrchní (dceřina) hlíza ze odejmout od spodní (mateřské), odloupneme ji, neboť mateřské hlízy v úchově se přenášejí různé choroby na rostlinu, hlavně tvrdá hniloba hlíz. V mrazu prosté místnosti zůstanou hlízy až do dubna, kdy je opět vysázíme na záhony.

Stejně jako mečíky ošetříme tygřice (Tygridia) a montbretie (Tritonia). Ty vydrží v písčitých půdách ve stínu pod krytem listí. Ovšem v teplých polohách. Velkokvěté míšenky montbretie není radno přezimovat venku, u vůči mrazu choulostivější než původní druh. Také Itonie (kapský hyacint), botanicky Galtonia candicans acinthus candicans) se ošetří přes zimu jako mečíky, tento druh květin nemá cibule mateřské a dceřinné. Dahlie, kterým říkáme nesprávně jiřinky, vyjímáme z půdy, jakmile jim mráz spálí listy. Můžeme je často uchránit před prvními mrazíky v záři, když ovineme celé trsy před zmrznutím lehkou pytlovinou, papírem nebo jinou lehkou látkou. Potom kvetou někdy až do listopadu. Ovšem pokryjeme půdu kolem trsů buď dlouhým hnojem, listím nebo dřevitou vlnou, aby v případě silnějšího poklesu teploty v říjnu nezmrzly hlízovité kořeny. Když už se nedají udržet v květu, seřezáváme lodyhy asi 10 cm nad zemí, trsy pozorně vyjmeme a uložíme jako mečíky.

Hlízy lépe přezimují s hlínou na kořenech. Jen v tom případě, že mame vlhký sklep, vytřepeme hlínu z kořenových balů. Trsy ponecháme v klidu po celou zimu až do jara, kdy je očistíme a rozdělíme.

Podobně ošetříme dosny (Canna). Ty lépe přezimují při teplotě 6—10° C, kdežto hlízy a cibule předchozích druhů při teplotě 2—4°C. Hlízy hliznatých begónií vyjímáme z okenních truhlíků nebo i z hrnků když jim mrazík spálil listy nebo když už přestaly kvést (v hrncích za okny). Lodyhy seřízneme asi 4 cm nad hlízami a ošetříme je podobně jako mečíky. Po zaschnutí lodyh tyto odlomením snadno odejmeme, kořeny očistíme ostrým nožem. Při tom si počínáme šetrně, abychom kořínky neodtrhávali i se základem. To by mělo za následek uhynutí kořenových základů a na jaře by nám hlízy slabě kořenily a špatně by se vyvíjely lodyhy. Pro hliznaté begónie postačí při přezimování teplota 4—6°C; choulostivější odrůdy s třepenitými okraji květných lístků dáváme do teploty vyšší, 6—10° C.

Šťavel — čtyřlístek pro štěstí — vyjímáme po spálení listů mrazíkem. Hlízovité kořínky odejmeme a můžeme upotřebit jako pochutinu, cibulkaté hlízky chováme jako hliznaté begónie. Na jaře je můžeme zase vysázet. Chceme-li však rychlit hlízky, aby nám daly »jetelíček pro štěstí« k vánocům, pak vyjímáme trsy už v srpnu, i s hlinitým bálem je umístíma ke zdi na jih, aby je slunko pěkně vypražilo. Počátkem října vytřepeme z trsů hlínu, hlízky chováme v naprostém suchu a postupně je sázíme po několika do menších hrnků asi 1 cm pod povrch. Zeminu volíme písčitou. Při dostatečné vláze v mírně teplé místnosti na plném světle vypučí listy — čtyřlístky. Kdyby i při této přípravě nám listy nerašily, ponecháme si část hlízek přes léto v suché tmavé místnosti a pak nám zaručeně listy vypučí, když je od počátku října postupně sázíme do hrnků.

Cibule hvězdníků — Hippeastrum (říká se jim nesprávně amaryllis, pak ovšem i zornice, kteréžto názvy patří jihoafrickému rodu Amaryllis belladonna) se ošetří přes zimu takto –  Koncem září se seříznou nad cibulí hvězdníků listy asi 4—6 cm a protože doma pěstované hvězdníky jsou v hrncích, zůstanou v nich aniž by se zalévaly. Mohou se umístit třeba v tmavém koutě při teplotě 10—20° C. Ve vyšší teplotě nasadí dříve květné stvoly. V zimě je ovšem pozorujeme, kdy si nasadí květný stvol. Poznáme to podle toho, že po straně cibule (vzácně ze středu) pučí pochva květného stvolu. Když povylezla z cibule asi 4—5 cm, počne se opět hvězdník normálně ošetřovat.

Tak jako hvězdník se ošetří sprekelie, které se také přezdívá Amaryllis formosissima. Ta se umístí na zimu v chladnější místnosti u slunečného okna, avšak zalévá se po vyschnutí kořenového balíku po celou zimu.

BEZ KOMENTÁŘE

ZANECHAT ODPOVĚĎ