Pelargonie

Pelargonie či muškáty závodí ve výzdobě oken a květinových truhlíků  s petunií, ač je v tomto ohledu na ústupu. Zato jí nemůže konkurovat petunie při pěstování v květináčích za okny. Dnešní pelargonie jsou míšenci mnoha druhů; jejich do­movinou je Jižní Afrika, až na čtyři.

Nejoblíbenější jsou páskaté pelargonie (Pelargonium zo­nale). Původní druh měl po pásu na listech. Dnešní páskaté pelargonie jsou míšenci různých druhů a u většiny není také po tmavém pásku ani památky. By‘ J vypěstováno na sta sort, z nichž se po desetiletí udrží jen málokterá. Dnes jsou oblíbeny sorty s odstíny žhavé červeně. Chybí sorta se žlutými květy, neoblíbeny jsou fialové odstíny. Obrovité keře a korunky na kmenech až 1.5 m vysokých, kdysi pý­cha zámeckých zahrad, nejsou dnes pěstovány, protože by stály, se zřetelem na drahé přezimování, několik set.

Pelargonie se rozmnožují řízky. Ač se dají takto roz­množovat v kteroukoli dobu, přece se zřetelem k potřebě se rozmnožují od konce července do konce zimy.Nejlépe zakoření krátce rostlé letorosty (pelargonie je  keřem), a proto se matečné rostliny pěstují v hrncích, aby příliš nebujely. Avšak když se vysázejí do hubenější půdy, rostou také spoře a mají letorosty krátké a tužší. Měkké letorosty později koření a pak snáze hnijí. Letní rozmnožo­vání je jednoduché. Ořezané letorosty se seříznou pod sa­mým řapíkem listu (stopkou) tak, aby řízek měl 3-1 roz­vinuté listy. Čepele (listové plochy) se zmenší o polovinu, i větší díl, a řízky se dají do kolny nebo skleníku k mírné­mu zavadnutí. Dlužno upozornit, že řapík spodního listu se má ponechat celý. Zkrátí-li se na pahÝlek, řízek obyčejně shnije.

Pro nařezané řízky se upraví záhon nebo pařník. Postačí však záhon obehrazený prkny, aby byly řízky se stran chráněny před větrem. Na urovnanou plochu se postaví hrnky asi 7 cm široké a napiní se až po okraj hubenější, třeba těžší, písčitou zemí, do které se pak strkají řízky, vždy po jednom do hrnku. Je-li zem suchá, pak se nastrka­né řízky důkladně zalijí a kolem záhonu se natlučou kolíky tak, aby byly asi 60-80 cm nad okrajem prken, a na ně se položí a hřebíky upevní latě, na něž se pak umístí stí­novky nebo jednotlivá prkna. Stín může zůstat ležet až do zakořenění. Do zakořenění se řízky postřikují, za slunečna i několikrát za den. Není tedy třeba pokládat okna na zá­hony s pelargoniovými řízky. Po 2-3 týdnech obyčejně řízky zakoření, pak se stíny sejmou a rostlinky zalévají vždy po vyschnutí. Před mrazíky se chrání v říjnu přikrýv­kou, ač je výhodnější umístit je ve skleníku na políčky blízko skelné střechy, aby zůstaly co nejnižší. Skleník o tep­lotě 2-40 C je výhodnější než skleník teplejší. Přes zimu mají pelargonie odpočívat, proto se také zalévají skrovné a jen tolik, aby zimu právě přečkaly.

Aby se předešlo hnití rostlin, čistí se občas, při čemž se jim ořezávají žluté listy, vždy pod čepeli, a řapíky se odnímají, když zaschly. U sort s mocnějšínu listeny v paž­dích řapíků se tyto sejímají také, jestliže uschly. Je-li za­potřebí řízek zkrátit o vrcholek, kdyby nahníval, pak se nikdy nemá zkrácení provést nad samým řapíkem; ponechá se nad pukem vždy špalíček, který zaschne a při nejbližším čištění se odloupne.

V únoru se přikročí k přesázení. Předtím se rostlinky dů­kladně zalijí, také proto, aby při vylápění držely zemní balíčky na kořnnech. Zem se volí živná, polotěžká, hrudko­vitá, a nepřimísila-li se hutná hovězí mrva již do kompostu, pak se má přidat do země sušená, rozdrobená před míse­ním. Květináče  11-12 cm široké postačí. Zem ne­smí býti příliš vlhká, ale také ne suchá, neboť po přesázení není v tuto dobu radno pelargonie zalévat hned, pokud mír­ně nezakoření.

V mírně teplém skleníku při 6-100 C pelargonie do 14 dnů zakoření a pak se již může za teplých dnů větrat. Co nejblíže skla zůstanou pelargonie nízké, k čemuž přispívá I hojné větrání. Do počátku května narostou pelargonie v pěkné trsy, bohatě kvetoucí ve vhodných sortách. Kve­toucí se pak vysazují do truhlíků. Na severní stranu se pás­katé pelargonie nehodí, neboť milují slunce.

Pro letní výzdobu oken se mohou pelargonie rozmnožovat řízky přes celou zimu až do počátku března. Upravené řízky se obyčejně nastrkají do písčité země do truhlíčků nebo misek a umístí na políčky ve skleníku. Zalijí se (nekropit — shnily by!) po úpiném vyschnutí země a očistí, je-li toho třeba. Po zakořenění se nasázejí do hrnků asi 7 cm širo­kých, poté do širších, asi 10 cm širokých. Aby rychleji urost­ly v kvetoucí rostliny, umístí se na záhon pař­níku, při čemž květináče zapustí asi z poloviny do záhonu. Při mírné ranní zálivce, aby rostliny přes den oschly, a při dostatečném větrání narostou do konce května slušné rost­liny také ze zimních řízků. Pokvetou ovšem později, od června.

Za matečné rostliny se ponechávají nejraněji, nejboha­těji a nejtrvanlivěji kvetoucí jedinci, úpině zdraví. Výběrem nejlepších jedinců za matečné rostliny se udržuje chov kaž­dého druhu na patřičné výši. Kde se toho nedbá, zhoršuje se chov každým rokem. Matečné rostliny se pěstují přes léto v hrncích, nebo se také sázejí do volné půdy; ta nemá býti příliš živná, aby nadměrně nezbujely. Ve volné půdě pěstované se v podzim­ku silně zkrátí a založí do truhlíčků, umístí ve studeném skleníku na políčky nebo stoly, zalévají velice onatrně a v únoru nasázejí do nevelikých hrnků. V květnu se opět vysázejí do volné půdy. V hrncích pěstované se mohou také silně zkrátit, aby se daly ve skleníku sestavit hustě vedle sebe. V únoru se přesázejí, při čemž se jim může zem z ko­řenového balíku docela vytřepat. Kořeny se mohou rovněž silně zkrátit. Zem má však býti živnější, aby poskytly v létě dostatek řízku. Při podzimním zkracování lze odřezaných výhonů použít za řízky.

Visuté pelargonie brečt’anolisté (P. peltatum) velmi po­klesly na ceně po zavedení petunií k výzdobě oken a balko­nů. Také jejich sortiment se nerozšiřuje jako dříve. V truhlíkách  se vysazují obyčejně s pelargonienú páskatými, takže je zapotřebí dvojího osázení.

Dnešní sorty jsou rovněž míšenci různých druhů a v je­jich rozmnožování není rozdílu od páskatých. Aby se do­sáhlo silnějších trsů, sázejí se obyčejně 2 řízky do 1 hrnku. Protože jsou polehavé, nastrkají se k nim tenké hůlky (pruty), jakmile po přesázení na jaře zakoření, a vyvazují se k nim. Po nasázení do truhlíků  se spustí dolů.

Pěstovány za okny vyvazují se obyčejně k žebříčku zho­tovenému ze špejlí.

Velkokvěté pelargonie (francouzské, anglické) P. gran­diflorum — mají v dnešních sortách krev mnoha jiných druhů a kupují se obyčejně jen pro postavení do oken, ač se dají dobře použít také do korýtek na stinnou stranu domu. Původní druh P. grandiflorum kvete postupně přes léto a některé sorty po něm opakují květenství. Velkokvěté pelargonie mají ještě stále své milovníky pro veliké květy připomínající azalky.

Rozmnožují se stejně jako pelargonie páskaté, avšak ve větrných polohách je radno položit přes nastrkané řízky pařníková okna, která se však mírně nadzvedají větráky. Jinak vyžadují vydatnějšího rosení, než zakoření. Zem mi­lují lehčí, nesnášejí pině nevyzrálé pařníkové země, v kte­rých trpí žloutenkou. Nejlépe se jim daří v hrudkovaté drnovce, listovce a rašelině kompostované s hovězím hut­ným hnojem ve stejných dílech za příměsi ostrého písku. Uvyknou-li od časného jara na piné slunce za vydatného větrání, pak snášejí i piné výsluní; lépe se jim však daří v mírném stínu, kde jsou také květy svěžejší a déle vydrží. Sorty s opakujícím květenstvírn kvetou po celé léto. Ovšem ne tak vydatně jako pelargonie páskaté nebo visuté, avšak jejich jednotlivé květy jsou zato okázalejší. Na podzim krátce seříznuté a v korýtku v chladné, mrazuprosté míst­nosti přezimované, u slunečných oken na jaře pěkně vy­pučí, a přidá-li se na povrch vrstva sušených hovězích trusů, pokvetou bohatě zase na jaře a přes léto. Na stinné straně domu se dobře uplatní i sorty ži­vých růžových a červených barev, snad pro lesklost svých květů.Všechny druhy kvetou bohatěji, dostane-li se jim během léta v truhlícíh dostatek ve vodě rozpůstných speciálních hnojiv.

Také v květináčích , za okny pěstované se odvděčí za občasné pohnojení roztoky piných hnojiv. Nikdy se nemají hnojit rostliny vyschlé v kořenových balech. Toto pravidlo platí pro všechny pěstované druhy. V kruzích milovníku panuje často domněnka, že pelargo­nie jsou rostliny suchomilné. Opatrně se zalévá, a to po úpiném vyschnutí balu, jen v zimě (říjen až únor). V létě, tak jako petunie, žádají pelargonie vláhy dostatek, jinak krní a méně kvetou.

 Fotogalerie